Každý krok mých dětí je pro mě důležitý. A možná nejvíc právě teď, když mou třináctiletou dceru provází puberta.
Dřív jsem měla pocit, že ji musím chránit, vést a být u všeho. Dnes vnímám pubertu jinak. Není to období vzdoru. Je to přirozený proces, kdy se dítě potřebuje od matky oddělit, aby našlo samo sebe.
A úkolem nás rodičů je mít odvahu je nechat jít. S důvěrou. S pokorou. S láskou.
Na svou dceru jsem nesmírně pyšná. Každý den mě překvapuje tím, jaký člověk z ní roste. Jsou chvíle, kdy mám pocit, že mě svou laskavostí, odvahou i moudrostí dokonce předčí. A jako mámu mě nenaplňuje nic víc než sledovat, jak se z ní stává samostatná mladá žena.
Jen jsem pochopila jednu důležitou věc.
Pokud s ní chci trávit čas, nestačí říct: „Pojď, budeme spolu.“ Potřebujeme najít způsob, který bude dávat smysl nám oběma.
V době, kdy děti tráví tolik času u mobilů a počítačů, hledám místa, která nás vrátí do přítomného okamžiku.
Tentokrát jsme vyrazily do lanového centra Boboparku na Čeladné.
Dcera si vzala kamarádku a užívala si svou svobodu vysoko v korunách stromů. Já jsem si mezitím dala kávu, odpočinula si a s radostí je pozorovala.
A najednou jsme byli spokojení úplně všichni.
Holky měly své dobrodružství, já svůj klid. Každý dělal to, co měl rád, a přesto jsme ten čas prožili společně.
Možná právě v tom je tajemství dospívání.
Nemusíme být neustále vedle sebe, abychom byli spolu. Někdy stačí dát si navzájem svobodu a vytvořit prostor, ve kterém si každý najde to své.
A právě tehdy vznikají ty nejkrásnější společné vzpomínky. ❤️
